Kavárny a umění

Káva to neměla v dobách svých začátků právě lehké. Proti otevření kaváren se stavěli obchodníci s limonádami, vínem a pivem a později tito lidé bránili jejich provozování. Jenže kavárny si pomalu získávaly zaslouženou oblibu. Stávaly se centrem zábavy a „klábosení“ a postupem času do kaváren  stále častěji směřovaly kroky umělců, výtvarníků, hudebníků a lidí z veřejného života. Nad šálkem kávy si všichni vyměňovali novinky ze života a v tomto prostředí vzniklo nejedno důležité rozhodnutí a zrodila se mnohá výtvarná, literární nebo hudební díla. Kavárny na hlavních třídách se pyšnily luxusním vybavením, byly vyzdobeny drahými tapetami a obložením, všude visela velká zrcadla. Pohodlný nábytek byl čalouněný, stolky měly mramorové desky a široká výkladová okna umožňovala návštěvníkům vkusný výhled do rušných ulic.
Některé kavárny byly pohodlné natolik, že v nich umělci doslova bydleli. Do kavárny si svolávali schůzky a dokonce si tam nechávali doručovat poštu.
Atmosféru kavárenského prostředí velmi výstižně vyjádřil Stefan Zweig, když řekl: “ Kavárna je vlastně jakýsi druh demokratického klubu, který je za šálek kávy přístupný každému, kde host za poměrně malý obnos může dlouhé hodiny sedět, diskutovat, psát, hrát karty nebo billiard, dostávat poštu a především si tu může pročítat neomezeně množství novin a časopisů“.

V dobách svých nelehkých začátků byla káva propagována porůznu. Tak například v Itálii se téma kvalitní kávy dostalo i do literárního a filozofického magazínu Il Caffé. Tyto noviny se vydávaly jen krátce, přesto se staly symbolem dobrých kaváren a měly vliv na vznik vezdejších intelektuálních aktivit.
Také Carlo Goldoni psal o fenoménu kaváren ve své divadelní hře La bottega del café, která pak pozdvihla nadšení pro nový způsob trávení volného času.
O kavárnách byly zmínky i v dobové literatuře, a sice děj řady románových příběhů se odehrával v některých kavárnách slavných jmen, kupříkladu San Carlo v Turíně, Greco a Aragno v Římě, Michelangelo ve Florencii nebo Pedrocchi v Padově. Poslední jmenovaná kavárna byla postavena schopným obchodníkem s limonádami Antoniem Pedrocchim, který jako jeden z mála neodmítal kavárny, ale naopak v nich viděl budoucnost. Roku 1831 tak zrenovoval podnik svého otce a vznikla jedna z nejkrásnějších kaváren v Itálii.
Je zcela namístě říci, že bez kaváren by bylo chudší naše i světové dramatické a literární umění. Z našich autorů, kteří psali o kávě, je dlužno připomenout Boženu Němcovou i bratry Mrštíky. Příjemné prvorepublikové kavárenské prostředí popisoval Zdeněk Jirotka ve svém románu Saturnin. Pod vlivem kávy tvořil Honoré de Balzac, o němž se říká, že tomuto nápoji dočista propadl a že při své tvorbě vypil až 30 šálků denně.
V kavárenských prostorách Grand Café v Paříži měli premiéru svého prvního filmu bratři Lumiérové. Promítání filmů se pak stalo vítanou atrakcí, která lákala k návštěvám kaváren. Velkými příznivci kávy byli rovněž hudební skladatelé Ludwig van Beethoven a Johann Sebastian Bach, který na oslavu kvalitní a lahodné kávy složil dokonce „Kávovou kantátu“. Hrála se jako muzikálové představení, a to umožnilo vybírat majitelům kaváren vstupné. V kavárnách se často hrály muzikály složené úspěšnými hudebníky a skladateli. Jejich význam byl dvojí. Dostávaly do povědomí lidí kávu a zároveň vstupné zajišťovalo kavárnám zisk. V kavárnách se mimoto  zpívalo, nejprve v vystupovali zpěváci samostatně, později s malými orchestry.
Jistý druh umění, kterým byl kabaret, se objevil v rakouských a německých kavárnách na počátku dvacátého století. Později, když byl na vzestupu fašizmus, měla kabaretní vystoupení satirický podtext a byla očekávanou reakcí na politickou situaci. Po zavedení cenzury byla však kabaretní činnost v kavárnách zakázána.